Cestovatelské,  Novinářské

Vzpomínky na Karabach

Když jsem se koncem září vrátil z víkendové svatby kamaráda, dozvěděl jsem se, že se v Náhorním Karabachu po čtvrt století znovu rozhořela válka. Zase se střílí a zase umírají lidi v místech, která jsem znal, a kam už se, jak jsem doufal, války nikdy neměla vrátit.

Jezdil jsem tam jako novinář a student v letech 1992 – 1994, abych odtud přivezl reportáže i dostatek materiálu pro moji bakalářskou i diplomovou práci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. A teď mi okamžitě v hlavě naskočily vzpomínky na dobu, kdy jsem byl mladý a bezstarostný, a kdy prázdninové cesty do války byly něčím samozřejmým a nikoliv nebezpečným. Vzpomínám si na lidi, se kterými jsem se setkával v zázemí i v první linii, a přemýšlím, kdo asi z tehdy dvacetiletých kluků vzal do ruky kalašnikov a vydal se na frontu i nyní. Svoboda se má přece bránit ve dvaceti letech stejně jako v padesáti. Znovu se mi připomněla vzácná setkání s obyčejnými lidmi, které jsem tam potkal, z nichž ti šťastnější přišli spolu s ostatními jen o život v míru, ti, co dopadli hůř, tak i o svůj domov, a ti nejvíc nešťastní i o své nejbližší.

V roce 2000, když jsem dělal v Poradně pro uprchlíky Diecézní charity České Budějovice, jsem nechal udělat kvůli finanční sbírce i kvůli filmovému festivalu Jeden svět společnosti Člověk v tísni tyhle dvě pohlednice z Náhorního Karabachu. Na jedné je Geňa z Askeranu, který v únoru 1993 zůstal takřka jediným civilistou v ostřelovaném městě, na další je rodina, která nás promrzlé na padesátikilometrovém pěším pochodu z pohřbu pozvala na čaj do čekárny zrušené železniční stanice, kde už řadu měsíců bydlela. Svým bezprostředním a nezištným přijetím i pohostinností mi tito lidé, sami trpící nedostatkem, dali tenkrát lekci z lidství, ze které žiju dodnes a jsem jim za ni vděčný.

Věřím, že se míru konečně dočkají.

https://smagazin.signaly.cz/2011/zaostreno-na-karabach-jak-to-vidim-ja

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *